♪ Kdyby tisíc flašinetů ♪
Samohrající klavír
Oliver Maar je jediným rakouským profesionálním flašinetářem. Nyní otevřel v Garsu am Kamp výstavní depozitář mechanických hudebních nástrojů pod názvem „Wunderwerkel“.
Své místo zde má celý orchestr. Hraje, aranžuje a diriguje ho jediný člověk. Oliver Maar má vždy po ruce svůj flašinet, který ho provází od mládí, a jednu nebo dvě krabice děrných štítků. Jsou to noty. Aby toho nebylo málo, roztočí ariston nebo samohrající harmoniku, klávesy klavíru rozehraje jako kouzelnou hůlkou a spustí furiózní finále z pouťového kolovrátku. Navrch cinkají stříbřité tóny hracích skříněk.
Oliver Maar od dětství věděl, co chce: hrát na flašinet. Zasvětil ho jeden vídeňský flašinetář, a malý Oliver se v v domě svých rodičů v Perchtoldsdorfu pustil do díla:
„Chodil jsem hrát tajně. Vklouzl jsem do kabátu a pozdě v noci se vyplížil z domu.“
Oliver Maar
Poté v ulicích Perchtoldsdorfu točil klikou, než ho zadrželi strážníci. Oliveru Maarovi bylo tehdy 15 let. Když začal odlamovacím nožíkem rozřezávat obaly desek svých rodičů, aby si z nich vyrobil děrné štítky, rodiče si uvědomili, že to myslí vážně. Otec vzal syna do Avignonu, kde dostal svůj první flašinet. Právě ten ze světlého dřeva, který ho od té doby provází životem.
Wunderwerkel – výstavní depozitář
Nezůstalo u jednoho flašinetu. V Garsu am Kamp Oliver Maar otevřel svoji sbírku veřejnosti. V prvním patře tradičního obchodního domu je nepřeberné množství hudebních pokladů. Stovky metrů čtverečních zaplňuje 140 mechanických hudebních nástrojů: flašinety, samohrající klavíry, hudební automat, první „gramofony“, jarmareční verkly a také stovky hracích skříněk, parní stroje sloužící k ovládání nejrůznějších zvukových a pohyblivých scén.
Výstavní depozitář se příznačně jmenuje „Wunderwerkel“. Všechny mechanické hudební nástroje jsou poháněny buď svalovou silou, párou, pružinami nebo závažím (jako u kyvadlových hodin). Pro výstavní účely zpřístupnil také flašinet s elektronickým vnitřním chodem.
Jsou zde také tisíce děrných štítků, které jsou uspořádány v policích sahajících od podlahy až ke stropu. Štítky se na jedné straně vkládají do hrací skříně, na druhé straně z měchu proudí stlačený vzduch. Válečkem, kotoučem nebo pásem se ovládá přívod vzduchu do píšťal, čímž se rozezní melodie. Oliver Maar je jedním z mála lidí, kteří tyto děrné štítky ještě sami umí vyrazit. To znamená tři týdny práce na tři minuty hudby. Aniž by se kdy naučil číst noty, převádí hudbu do systému děrných štítků a překvapuje své posluchače Metallicou nebo sambou, arabskými zvuky, barokní hudbou nebo jazzem.
Flašinet není mlýnek na kávu
Když Oliver Maar spustí na svůj flašinet, vždy okouzlí publikum svým strhujícím projevem. Píská a zpívá do taktu, hudbu podtrhuje mimikou a především pro Vídeň kdysi typickým „eckat'n Drahn“, při valčíku zdržuje točení klikou, při polce zase zrychluje; zkrátka kouzlí z mechanického nástroje vlastní osobitou muzikálnost.
Prohlídka výstavního depozitáře v Garsu am Kamp není jen cestou časem, ale i nahlédnutím do světa mechanických hudebních nástrojů a každodenního života flašinetářů. Kolovrátky či verkly, na které se hrálo po celé Evropě od počátku 18. století, byly zpočátku vybaveny kolíčkovými válečky, tak jako většina hracích skříněk funguje dodnes. Teprve s rozvojem děrných štítků bylo možné bez námahy měnit repertoár. Vznikly dvě třídy flašinetářů. Jednou z nich byli váleční invalidé, kteří dostali licenci, aby si mohli hudbou přivydělávat. „Potulné kolovrátky“, jak se jim ve Vídni říkalo, měly pouze jeden rejstřík. Existovala záložní střediska, kde tito flašinetáři museli odevzdávat lví podíl vydělaných peněz. Ostatní hráči se považovali za hudebníky, měli flašinety se třemi, čtyřmi nebo pěti rejstříky a byli ve městech náležitě prezentní.
„Ve Vídni se vždy soustředili na hudbu, nikoli na opici.“
Oliver Maar
Někteří flašinetáři si s sebou vodili opičku, která přitahovala pozornost. Dnes ji můžeme najít v plyšovém provedení. Velké hrací skříně vyžadovaly druhého muže, který je pomáhal tlačit a vybíral peníze. Píše o tom autor humoristického časopisu „Jörgel Briefe“ (číslo z 6. června 1853):
„Dnešní umělci mají, páni, sebevědomí. Onehdy přišel do domu na Schottenfeldu flašinetář a spustil předehru k Vilému Tellovi, zrovna když žena v přízemním bytě dávala svému muži za vyučenou, protože se vrátil z vinárny až ve ¾ na jedenáct. Najednou flašinetář zastaví, přistoupí k oknu a křikne dovnitř. „Musím požádat o klid, když hraju Rossiniho!“
Byli to právě flašinetáři, kteří lidem zprostředkovali operní hudbu.
Salonní verkl & samohrající harmonika
Mechanické hudební nástroje umožňovaly domácí koncerty, aniž by bylo nutné ovládat hudební nástroje. Existovaly také salonní kolovrátky, na které při večeři hrálo služebnictvo.
V roce 1881 zkonstruoval lipský výrobce nástrojů miniaturní flašinet Ariston, na které bylo možné umístit perforované lepenkové kotouče a pohánět je klikou. Byl vynalezen první gramofon. Sběratel Oliver Maar vlastní obzvláště krásně vyvedené exempláře.
Vedle samohrajících klavírů, na které lze hrát i ručně po stisknutí páčky, je dalším skvostem sbírky malý americký nástroj. Na samohrající bakelitovou harmoniku se hraje tak, že se do ní fouká a zároveň se malou klikou otáčí děrovanými kartami. Rollmonica z Baltimoru se tam vyráběla v letech 1928 až 1931. Oliver Maar z ní vyluzuje úžasné věci: „Připravil jsem na ni karty s barokní hudbou.“
Ať už se jediný rakouský profesionální flašinetář objeví kdekoli, na ulici nebo ve vídeňském Musikvereinu, na festivalech či soukromých večírcích: on a jeho flašinety jsou neopakovatelným uměleckým dílem.
♪ Hudba v muzeích ♪
Dolnorakouská zemská muzea mají ve svých sbírkách řadu děrných štítků, harmonií a technických hudebních nástrojů - podívejte se sami: